Zdravím! Ať už jste kdokoliv tak vás vítám na svém blogu

Chtěla bych vás poprosit o vaše názory, připomínky či vaše příběhy a pohledy na problémy, které v určitém článku zrovna rozvádím. Většinou jsou si témata hodně podobná, ale budu moc šťastná, když mě budete inspirovat svojemi myšlenkami k psaní dalších textů

🙂

Štěstí je to co potřebujeme?

Šťastné konce ….?

Život je jeden obrovský nevyzpytatelný moment. Jednou jste nahoře jednou dole.

V životě si musíte projít hodně věcí než příjdete na to, že všechno zlý je k nečemu dobrý a že to není jen tak ledajaká pověra. Stejně jako šťastný konce. Říká se, že dokud není šťastný konec ještě to neskončilo a je to tak.Vlastně v našem životě pořád něco začíná a končí, my to jen nevnímáme.

Sama jsem za poslední dva roky prošla snad jedním z nejsložitějších psychicky náročných dospívání co si holka jako já dokáže představit.

Ono taky normálně si až jako dospělý projdeme nevěrou od nejdražší polovičky, kdy už ani pořádně lásku jako samotnou necítíme. No a já to zažila v těch nejútleších letech, v době největší lásky co v mém životě asi kdy existovala.Pak sem prošla v pár měsících to co jiní projdou za 10 let. Okusila sem pravou chuť světa. Viděla jsem, že není vůbec tak krásný jak nám ho filmy popisují. Ve skutečnosti je krutý a nemilosrdný jak o něm vykládají, ale to není vše. Přeci by tu nemohlo být furt smutno, ale nad tím už se nikdo nezamýšlí. Lidé jsou zaslepení tím co vidí…nechávají se tím přímo pohltit.

Byla jsem jako oni a pak sem se rozhodla hledat světlo ve tmě, hledat na špatných věcech to dobré. To dobro o kterém všichni sní existuje, opravdu existuje jen si ho musíte vytvořit v sobě a hlavně sami. Nikdo vám ho nedá, protože ho nemá a i kdyby měl tak se o něco tak vzácného přeci nikdy nepodělí. Pak tedy běžte a najděte si vlastní ráj, místo do kterého budete unikat z reality, záchytný bod štěstí, něco co vám nikdo neveze a o co se nebudete muset dělit…

Velké myšlenky nad krásou lidské osobnosti

Přemýšleli jste někdy nad vaším skutečným já? Víte, kdo ve skutečnosti jste nebo co od sebe očekáváte? Jaké máte démony a co teprve vaše tajemství? 

Když se nad tím vším hluboce zamyslíte zjistíme, že toho ve skutečnosti o sobě moc nevíme. Ono totiž hledat své skutečné já není zrovna lehká věc. Ve skutečnosti je to jedna z nejtěžších věcí v životě co znám. Taky na to neexistuje žádný návod nic co by vám mohlo pomoci při tak důležitém životním úkolu. 

Různé knihy od různých psychologů říkate? Četli jste někdy nějakou? I kdyby jste si přečetli jednu,dvě,tři nebo i deset knih na tohle téma tak ani tehdy vám to neukáže cestu, kterou se máte dát. Psychologie je podle mě opravdu úžasná věc co se týká psychiky člověka,ale v tomhle ohledu je i ona bezmocná. Najít sebe samotného vyžaduje totiž mnohem víc než jen pár slov.Chce to pády a vzestupy, chyby, špatná rozhodnutí. To vy se musíte přesvědčit o tom co je pro vás nejlepší a co zas ne, protože žádné knihy vám to neukážou. Jen vy sami si musíte vybudovat cestu ke svému já.

Když se podívám sama na sebe, na svou minulost…je tak černá, že i já se jí děsím, ale když se nad tím zamyslím, tak jsem to já. Celou tu dobu jsem to jen já a moje rozhodnutí. Ať už je minulost černá nebo zářivě bílá vždycky to budete vy a vaše rozodnutí kdo jí tvoří. Minulost a budoucnost to je to co si samy tvoříme. Jsou to naše výtvory, naše sny, naši démoni s kterými potom musíme žít celý život. 

Chci tím jen říct, že každý si svou cestu volí sám a volíme si jí né podle toho kým chceme být, ale kým nechceme být. Všichni vždy budou říkát ‘’Mojím snem je být ….’’, ale jejich rozhodnutí se vždycky budou řídit podle toho kým ve skutečnosti nechcou být. Zamyslete se sami nad sebou, kdy jste naposledy udělali rozhodnutí nad jakoukoliv věcí, kdy jste použili tuhle vizy nad sebou samím, ale opatrně je to velká myšlenka. 

Celý náš život je jedna velká cesta za hledáním sebe samotného. Je to naše nejdůležitější poslaní co se týká naší osoby, naší mysli, našeho života. Copak by byl člověk člověkem kdyby nevěděl kým je? Už jako batolata si začínáme uvědomovat sebe jako osobu takovou, ale ten nejtežší úkol nás čeká až později a to přijít na to kým jsme. Občas to bude bolestivé, nudné a někdy zas musíme být trpělivý, každý z nás má určený jiný příběh, ale co se nikdy nezmění a je u všech stejné je konec a ten je překrásný to mi věřte, protože nájít se v dnešním světě je vítězství pro nás všechny.

Proč dnešní době vládnou citáty aneb generace X

Víte, když se na mě lidi podívají vidí to co chtějí vidět. Nemůžou totiž vidět mě, když ani já sama nevím kdo jsem. Vím jen to, že jsem každou chvílku někdo jiný. 

My lidé se snažíme najít tolika různými způsoby, až je to občas vtipné. Jenže nejdřív se musíte ztratit, aby jste se mohli najít a k tomu nám občas pomůže bolest, ale ne jen tak ledajaká bolest. Musí být opravdová, bolestivá, dlouhodoba. Taková bolest co vás roztrhá jako nikdy nekončící bouře, která vás potopí tak hluboko jako kdyby vás někdo přikoval k obrovskému kameni, jako kdyby jste zemřeli a znovu se narodili, bolest, která vás bude provázet celý život. Taková bolest umí dělat věcí, které si nedokážete ani představit do doby než něco takového vůbec pocítíte. Může nám změnit celý život, naučí nás nové věci, můžeme přijít i o kamarády. Může se stát cokoli. Je krásná, ale zároveň neuvěřitelně bolestivá. Ze začátku se nám rozpadne celý svět, ale na konci nás čeká něco nového a krásného. Každý tomu říká jinak, někdo prozření, někdo nový začátek, ale já tomu říkám nový pohled na svět.

A jak je vůbec možné, že takováhle bolest vůbec na světě existuje? Proč existuje na světě něco, co z lidskosti dokáže udělat prach? Představte si, že se vám přesně tohle stane. Kde budete potom? V nicotě? Co vaše pocity, budete chtít ještě někdy něco cítit? Jaký má život smysl když nesnášíte to co má být smyslem života? Tyhle otázky…řadu z nás nenechají v noci ani spát. Láska je krásá, když je opjetovaná, ale co ti kteří to štěstí nemájí? Stanou se vyvrhely společnosti? Budeme se na ně dívát ze shora? Proč? 

Ti zamilovaní, kterým my zlomení tak strašně závidíme si na nás ani nevzpomenou a když tak nás budou jen kritizovat. Budou kritizovat naše způsoby, kterými se vyrovnáváme z bolestí, ale dejme si ruku na srdce…co oni vědí o bolesti?

Dnešní společnost vidím na dvě skupiny 1. zlomene 2. zamilované. Neexistuje nic mezi. Je to boj mezi těmito dvoumi skupinami. Ti zlomení se snaží ukazovat jak moc je to bolí. Někteří se snaží působit bolest druhým a někteří se bolesti chtějí zbavit na vždy a to v nejhorším způsobem sebevraždou. No a ti zamilování? Myslím, že člověk který se na svět díva s otevřenýma očima na tuhle otázku zná odpověď.

Vysvětlení proč tedy dnešní době vládnou citáty je tedy jasný. Je to prosté. Jak jinak by jste bez citátů mohli poznat naši zlomenou genereci Y.